Stříhání vrby aneb sranda musí být

Zvukový záznam článku si můžete poslechnout zde:

 akce vrba

 

Pro mnohé z nás je celý rok práce celkem rutina. Ráno přijdeme, sedneme ke stolu, odsedíme si svoje hodiny a jdeme domů. Pro chráněné pracovníky v dílně je to kolotoč pořád dokola a dokola, jeden výrobek za druhým. Ale občas přijdou dny, kdy z naší každodenní rutiny vystoupíme a děláme něco jiného. Takovým obdobím je čas předvánoční a předvelikonoční. A pak leden. V lednu totiž přijde tzv. „akce vrba“.

Akce vrba znamená, že se na pár dní sebereme, vyrazíme mimo Brno a celý den stříháme a třídíme vrbové pruty. Je to akce pravidelná, vícedenní a všichni ji svým způsobem dlouho dopředu vyhlížíme. Pokud vás tedy její popis zaujme, můžete se k nám za rok přidat J.

Trochu suchých faktů na začátek:

dny konání: 13. a 14. ledna 2020
místo konání: Kaprálův mlýn
počet zúčastněných osob: 19 (+1 vodící pes)
počet odpracovaných hodin: mraky

 

Jak to letos probíhalo?

Již o týden dříve vyrazili někteří naši pracovníci (vybraná elita) spolu s několika dobrovolníky ořezávat vrby. Ořezané se převezlo na Kaprálův mlýn, kde se to na pár dní uschovalo. My jsme tak v pondělí přijeli a rovnou mohli začít stříhat.

Práci jsme začínali hned v 8 hodin ráno a končili jsme ve večerních hodinách. Mezi tím akorát pár skvělých jídel. V pondělí dopoledne ještě mužská část naší výpravy byla ořezat pár vrb, co se nestihlo týden předtím. Zbytek, většinou ženské osazenstvo, se s vervou pustil do práce. Letos jsme se rozdělili na dva týmy – červený a žlutý. Abychom spolu mohli soupeřit. Dobře, nesoupeřili jsme, měli jsme vrbové pruty ve dvou barvách. Tak jsme to rovnou třídili. 

Co vám budu vykládat, práce je to jednotvárná a náročná. I když se to nezdá. Vydržet 8 nebo více hodin sedět/stát, neustále se ohýbat pro pruty a „stromky“, s vervou odstřihávat proutky, na nich všechny odbočky, aby každý použitelný prut byl co nejhladší… z toho prostě bolí celej člověk. Stojí to za ten pocit dobře odvedené práce? Ano. Máme zásobu vrbových prutů zase na další rok.

Abychom se z té monotónnosti nezbláznili, pojali jsme tyto dva dny jako teambuilding. V rámci možností. Celou dobu nás provázela přátelská atmosféra, smích a jedna komická situace za druhou. Ani vám zde nemůžu všechny vypovědět. Na přání svých kolegů měním jejich jména, aby nebyli tak snadno identifikovatelní, kdo je ale znáte, asi nebudete mít problém J. A tu je pár střípečků.

Jídlo je mňamka, ale musíte si ho hlídat

Na začátek jedna rada do života: nenechávejte svoji snídani bez dozoru. Vždycky se najde nějakej ten filuta, co si bude myslet, že je k dispozici, že Hani? J člověk si prostě svoje jídlo musí bránit zuby nehty.
Nicméně už za pár hodin, u svačiny, Hana zjistila, jaké to je, přijít o jídlo, na vlastní kůži. Vydala se totiž na svačinu poslední a už na ni banán nezbyl. Kolega Karel, v dobré víře, že má sváču též objednanou, ji prostě snědl. Když to zjistila Jitka, co měla na jídlo tabulku, vznesla do pléna dotaz, kdo to Karlovi řekne? Tak jsem se samozřejmě nabídla já. No problemo. Při jeho příchodu zpět na pracoviště, já s potutelným úsměvem: „Karle, jaká byla sváča?“ On: „Jo, dobrý. Prostě banán.“ Následoval samozřejmě výbuch smíchu, protože jednak všichni věděli, proč se ptám a druhak sousloví „prostě banán“ používá kolegyně pro vyjádření „prostě smůla no“. Neptejte se mě proč. Asi polská specialita.

 

Není výtažek jako vítažek

Stavěla jsem si hnízdo. Venku byla zima, nechtělo se mi s odpadem každou chvíli chodit ven na plachtu. Pepa by vám řekl, že na mě přišlo „hnízdění“. Ale nepřišlo. Byla ta obyčejná lenost a zimomřivost. A když už bylo takový jako slušný, to hnízdo, přidala jsem jeden „vítažek“ o rorýsech (stráví většinu života létáním, protože mají slabé nohy). Že vám není zcela jasné, co to je vítažek? To nevadí, my jsme také nevěděli. Asi je to nějaká další polská specialita. Je to ten fakt, který uvedete slovy: „A věděli jste, že…“.

 

Co všechno se ztratí v překladu

Oba dva dny tam spolu s námi pracovali zahraniční dobrovolníci z Kaprálova mlýna. Což kromě velké pomoci pro nás byla také příležitost procvičit se v cizích jazycích a dozvědět se něco málo o jiných kulturách. A také to s sebou přinášelo komické situace. Následuje výňatek rozhovoru Karla se slečnou ze Sibiře. Byla to kombinace češtiny, lámané ruské češtiny, ruštiny a angličtiny.

Karel: „Slečno, jak dlouho jste v České republice? Co tu děláte? Budete se vracet do Ruska? Nebo si najdete práci tady?“

Slečna evidentně neporozuměla všemu.

Slečna: „No, já jsem z Ruska, ze Sibiře. Kousek od Bajkalu. To znáte?“

Karel: „Ne, neznám žádného Békala. To je váš kamarád?“
Evidentně také úplně neporozuměl odpovědi. Něco se asi ztratilo v překladu. Následoval neutišitelný výbuch smíchu (hlavně můj, poněvadž jsem byla nejblíže).

Karel: „Co to? Jo ahááá, Bajkal. No ten samozřejmě znám….“

 

Není to prostě jednoduchý…

Život nevidomých není jednoduchý. Odečítače na PC nepracují s angličtinou anglicky, ale česky. Takže to pak používáte k vyhledávání doslova duck duck go na firefoxu. A po nějakém čase vás to přestane trápit, poněvadž s tím prostě stejně nic nenaděláte. A pak raději používáte českou kačenu.

Jednomu nejmenovanému kolegovi pořídíme při nejbližší vhodné příležitosti kšandy. A rovnou sexy kšandy. Jak jsme ho pozorovali při práci, měl stejně napilno s popotahováním kalhot jako s potahováním vrbových stromků. Není to prostě jednoduchý, když ani pásek nepomáhá.

 

Na závěr

A na velký nátlak (Pepy) přidávám ještě jednu příhodičku. V jednu chvíli jsem si tak libovala, jak mám to svoje hnízdo už velký a jala jsem se ho trochu „zpevnit udusáním“. Není radno toto provádět, když za vámi sedí vidící kolegyně Miluše, která samozřejmě hned vykřikne: „A proč u toho vrtíš zadkem???“. No a nebyl by to Pepa, aby to vzápětí nenafoukl, že to je přeci rorýsí taneček na přivábení partnera. No, ehm. Nebyl. Ale nikdo mi to nechtěl věřit. Nemám to s nima lehký. Ponaučení? Nepodávat divné vítažky a pro jistotu sedět v koutku J.

 

A na úplný závěr

Kupodivu jsme asi zvládli ostříhat všechno, co se ostříhat dalo. I když to v úterý odpoledne vypadalo celkem beznadějně, kupa neubývala a neubývala a s Karlem jsme dokonce začali trénovat motivační řeč. To nám moc nešlo. Ale zvládli jsme nakonec i všechny pruty převézt do dílny (i když do auta se teda po naložení sotva vlezl pan řidič) a teď můžeme zase rok odpočívat.

 

 

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.